Objevování Zillertalských Alp, 1. část

První zaznamenanou vědeckou a geografickou prací o pohoří Zillertalské Alpy byl tzv. Atlas Tyrolensis od kartografa Petera Anicha a zeměměřiče Blasia Huebera z roku 1774. Tam se už objevily názvy několika vysokých hor, jejichž průzkum a měření nadmořské výšky byly ale zahájeny až v polovině 19. století.

První popisy ledovců Zemmgrundgletscher, Waxeggkee, Hornkee a Schwarzensteinkee pocházejí již od botanika Franze von Paul Schranka a vědce Karla von Moll, kteří podnikli roku 1783 první velkou výpravu do oblasti velehor v Zillertalských Alpách a své závěry pak uveřejnili v díle z roku 1785 - "Naturhistorische(n) Briefe(n) über Oestreich, Salzburg, Passau und Berchtesgaden", tedy v překladu něco jako "Přírodně-historické pojednání o Rakousku, Salcburku, Pasovu a Berchtesgadenu".

Na popud rakouského arcivévody Jana Habsbursko-Lotrinského procestoval již kolem roku 1800 mineralog Gebhard z důvodů výzkumů tamních nalezišť nerostného bohatství, které tam byly již dlouho známé, oblast kolem Velkého Greineru, horského hřebene v nadmořské výšce 3200 metrů mezi Schlegeisem a Zemmgrundem. Ale žádná z této i z dalších vědeckých expedicí neměla zatím za cíl vystoupit až na vrcholky hor Zillertalské Alpy.

Teprve 1. září 1840 začala éra, která byla později nazvána obdobím klasického horolezectví. Toho dne totiž vystoupil Peter Carl Thurwieser na 2.976 metrů vysokou horu Ahornspitze u Mayrhofenu. Roku 1843 následoval výstup na Großen Löffler a na 2.767 metrů vysoký Dristners, jež se vypíná nad Ginzlingem, kam vystoupal Markus Vincent Lipold.

Poté následovaly mnohé další výpravy na vrcholky hor, poněvadž tato činnost vzbudila zájem turistické veřejnosti. V letech 1852 - 54 viděla potřebu přesných map armáda a započalo se ve velkém měřítku s průzkumy, také známými pod pojmem geodetická triangulace. Byly tak zmapovány mnohé dvou- a třítisícové vrcholy Zillertalského hlavního hřebene.

Jádro zdejší horské oblasti je od roku 2006 vyhlášeno národním přírodním parkem Zillertaler Hauptkamm.